Adapťák očima studentů

Adaptační kurz. Slovní spojení, po němž se většině nastávajících středoškoláků ježí vlasy na hlavě. Já ale můžu s klidným srdcem prohlásit, že takzvaný adapťák byl nejlepší start, jaký jsem si mohla přát. A upřímně – koho by neuchvátili Kryštůfek s Bennym?
Zatímco se v nás ti dva pokoušeli probudit alespoň kousek uměleckou improvizaci milující dušičky, Dean se plížil okolo s kamerou a Honza s Pájou se snažili, abychom se vrátili živí a zdraví, učitelé vymýšleli nejnesplnitelnější úkol, při kterém se musí aktivně zapojit kolektivní spolupráce, a tak to šlo pořád dokola.
Výlet do tmavého lesa nás pravda vyčerpal a rovněž s přihlédnutím k namáhavému trojboji není divu, že jsme večer spali jako zabití. Ještě ráno jsme si všichni užasle sdělovali dojmy z výletu do nočního terénu. Škrábance od bližších setkání s větvemi nebyly nic neobvyklého, na druhou stranu už jsme se bavili úplně bez ostychu.
Týmové hry, jmenovitě volejbal, nahradila orientační ‚pevnost Boyard‘. Myslím, že z té jsme si odnesli hlavně rozhořčení nad Bennyho nepochopitelným úkolem, ale rychle jsme se s pocitem porážky srovnali a přes poslední noc nám zbývalo jen přemýšlet, co vzkážeme svému budoucímu já.
Psát dopis sám sobě je po pravdě řečeno dost podivný pocit. Ale všichni jsme to bez obtíží zvládli a po vyzdobení poselství jsme nasedli do autobusů a jeli domů. Já osobně můžu říct, že by mi nevadilo, kdybychom mohli zůstat celých pět dní. Adaptovat jsme se však zvládli i za tři a teď nám některým připadá, jako bychom se znali snad deset let.

Pavlína Fričová, 1. A

Kategorie: Aktuality

Tento web používá cookies k rychlejšímu načítání obsahu a pro počitadlo návštěvnosti. více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close