OSVĚTIM A MY 7. 11. 2011

p1080162_4Z pondělní ranní mlhy, která nás po cestě obklopila, jsme se vynořili v Polsku. Konkrétně tedy v Osvětimi. Někdo byl pln očekávání, zvědavosti, někdo už předem zděšen, co vše uvidíme a uslyšíme. Po hodinovém čekání to začalo: „Nasaďte si sluchátka, nalaďte si kanál č. 6 a poslouchejte. Tak vás tady vítám.“
Může ZDE být člověk vůbec vítaný? Může mít radost, že je tady? Některým začalo tuhnout v žilách už ve chvíli, kdy procházeli pod branou s nápisem ‚Arbeit macht frei‘. Všichni si pomalu začali uvědomovat, že už nesedí v autobuse, že nejsou jen na nějakém ,,výletě‘‘, ale opravdu se dotýkají tak pohnuté historie, která se nedá nikdy popřít.
Průvodkyně se snažily živě popsat, co se v kterých částech odehrávalo, ale o tom nechci psát. Kdo zde byl, chápe. Celý komplex, od začátku do konce, působí jako jakési bytovky, to je však jen pohled, který vidíte, když nepřemýšlíte nad tím, co se zde odehrávalo. V jedné z vitrín se zbytky židovského majetku byly boty. Mnoho bot, nikoli párů, protože v tom obrovském množství by jen těžko člověk našel tu druhou. ,,Zkuste se podívat na boty a přemýšlejte, jaký muž, žena či dítě právě tyto nosili,“ zaznělo ve sluchátkách. V tu chvíli jsem se zastavila, podívala se na ty dřeváky, látkové botičky a uvědomila si, že tito lidé opravdu žili a nejsou to jen čísla obětí, která slyšíme či čteme o nich v učebnicích. Jak nelidsky, brutálně a ohavně se němečtí vojáci k vězňům chovali. Z toho nemůže mít nikdo dobrý pocit, nikdo se nemůže zasmát, ale jen se sklopenou hlavou říci: ,,Ano, stalo se. Ale my jsme ta generace, která musí tomu nejhoršímu zabránit.“
To vše se ještě dalo snést, člověk to dobrovolně vnímal, ale kdo si ještě dosud neuvědomil, co se kolem něj děje (a hlavně dělo), ten záhy pochopil. Před námi se tyčil malý zatravněný kopeček, zpoza něj byl vidět komín. Těch tu byla spousta. Ale za kopcem byl vchod a teď už každý věděl, že to není legrace. Procházeli jsme krematoriem kolem pecí. Stáli jsme uvnitř, dívali se na ně, kolem malé květiny,… Tohle už v každém muselo něco zanechat. Byla to poslední expozice v Osvětimi, ale nebyla to tečka na závěr. Byla to obrovská rána, která vás praštila. S různými pocity jsme před tímto místem, v krásném slunečném počasí, sledovali navzájem své reakce. Nešlo nad tím nepřemýšlet.
Prohlídka pokračovala ve 2 km vzdálené Březince. Němci ji na konci války chtěli srovnat se zemí, naštěstí se jim to zcela nepovedlo. Máme tak důkazy, které bychom možná radši nikdy nechtěli mít.
Po třech hodinách, které uběhly, jsme byli nabiti novými poznatky a pocity. Dokážeme je však použít pro naše životy a vzít si z nich ponaučení pro příští časy? Nebo jen obrátíme list a půjdeme dál, jako bychom nic neviděli a neslyšeli?

Marie Zlotá, 3. C

Kategorie: Uncategorized

Tento web používá cookies k rychlejšímu načítání obsahu a pro počitadlo návštěvnosti. více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close