Osvětim

    V pátek 1. dubna 2011 pořádaly vyučující českého jazyka na SGO exkurzi do Osvětimi, kde se uskutečnil největší zločin 20. století, ne-li za celou existenci lidstva. Ano, je poněkud morbidní pořádat takovouto prohlídku na „apríla“, ale vzhledem k nedostatku volných termínů a přílišnému zájmu o prohlídku koncentračního tábora nebylo možné vybrat jiný den. O akci byl obrovský zájem, spousta studentů musela být pro malou kapacitu autobusu odmítnuta.
    Jelikož cesta do bývalého koncentračního tábora trvá tři hodiny, musel autobus vyjet v brzkých ranních hodinách. Místa ve voze byla tak cenná, že si nikdo nedovolil stěžovat. Ale cesta ubíhala rychle a již v osm hodin jsme klepali na brány města.
    Samotná exkurze se skládala ze dvou částí: z prohlídky tábora přímo v Osvětimi a z následného přesunu do Březinky, kam v období 2. světové války přijížděly transporty s vězni. Průvodci byli výborní, ovšem naše hlavy nebyly schopny si zapamatovat kvanta údajů a čísel, která nám byla přednášena. Snažili jsme se soustředit na atmosféru tábora a na pocity, které v nás ona atmosféra vyvolávala. Údaje o Osvětimi a Březince si dokážeme najít sami, vjemy z tohoto místa se však na internetu stáhnout nedají. Každý kout a každý kámen zde působí velmi tísnivě a nepříjemně. Záběry z filmů a fotografie nahradila syrová skutečnost, která se do nás hluboko zahryzla.
    Vrcholem byly nepochybně dvě události, které s prohlídkou jako takovou neměly nic společného. Nejdříve jsme při cestě k východu procházeli kolem modlících se Izraelců. V podobě písně promlouvali k zavražděným v táboře a ona melodie probudila soucit i v nás. Sluchátka s výkladem musela jít dolů, tuto událost není nikdo schopen vylíčit. Jakkoli je Osvětim působivá svým příběhem a hrůzami, které se tam udály, bude to právě tato píseň, na kterou budu jednou vzpomínat.
    O pár kilometrů dále v Březince úplně na konci prohlídky se odehrála druhá událost, na kterou budeme vzpomínat. Naše skupina narazila na průvod, který se skládal také z Izraelců. Modrobílé vlajky a Davidovy hvězdy bily do očí a nedovolovaly nám odtrhnout zrak. Takto působivě skončila naše exkurze v Osvětimi.
    Při zpáteční cestě jsme se snažili pochopit, co vedlo nacisty k činům, jež v táboře prováděli. Zanadávali jsme si na ně, ale na žádné vysvětlení jsme nepřišli. Vždyť ani lidem, které nesnášíme, bychom nepřáli taková muka, jaká zažili židé v koncentrácích. Můžeme jen doufat, že tato tmavá skvrna ve světových dějinách zůstane osamocena a že lidstvo se alespoň v tomto případě poučí. Situace z Osvětimi se nesmí nikdy opakovat.

   Jan Hrabica, 4. A

11_04_01 Osvětim

Kategorie: Aktuality

Tento web používá cookies k rychlejšímu načítání obsahu a pro počitadlo návštěvnosti. více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close