Adaptační kurz 2010

                               Uběhl už měsíc od chvíle, kdy se žáci 1. ročníku Slezského gymnázia vydali na svůj adaptační kurz. Jak ho zpětně hodnotí, si přečtěte v následujících řádcích:

Milá maminko,

nejprve přijmi náš pozdrav. Ve chvíli, kdy čteš tento dopis, jsme právě na adaptačním kurzu naší nové školy, Slezského gymnázia. 1. září 2010 jsme – jak víš – nasedli do autobusů a vydali se směr Mokřinky na místní „hasičárnu“. Po trochu zmateném přesunu do pokojů a vybalování jsme se začali seznamovat s novými lidmi. Máme tady nespočet sportovců, jako například fotbalisty, golfisty, ba i sprintery. Mimo jiné jsou u nás ve třídě taky nadějné mozkové kapacity.
A co tady pořád děláme? Hrajeme si. Stavíme stožáry, provozujeme horolezectví, soutěžíme v lesním scrabblu, házíme si vajíčky, lezeme po lanech jako opice a napodobujeme vodáky. A v noci? Neboj, mami, jen lehce bloudíme lesem v honbě za pokladem.
Hlady netrpíme. Kuchařky si zaslouží uctivou poklonu. Jenom v noci je nám zima. Bydlíme v chatce, kde se topí výhradně žárovkou – ostatní na tom ale nejsou o mnoho lépe.
Poslední dne jsme si jako obvykle nastoupili do trojstupů a dychtivě očekávali vyhlášení výsledků soutěží. Za dobré výkony jsme dostali sladkou odměnu a stmeleni odjíždíme domů. Už se těšíme na tebe i tatínka, a taky do školy, kde se už setkáme se známými a novými kamarády.
Tvoje 1. A

                               Tuš – a tak to bylo

Adaptační kurz? – Tuš to byl „mazec“. Když sme přijeli na misto určeni, nikoho sem tam neznal. Pak sem dostal pokoj s mi neznamyma klukama – a v tu chvili sem si pomyslel: „OMG!! Co to bude?!“ Nakonec se z tych dvuch vyklubali baječni spolubydlici, ze kteryma je velika sranda.
Prvni jidlo? Na to mam konkretni názor: „Fuj!“ Ale i u tak špatneho jidla se da poznat moc super lidi, no ni?
Potom nějake ty soutěže – no, jako fajne, ale mohlo jich byt trochu meně, abysme se stihli pobavit o pár tematech, ktere sme za ty tři dni probrat nestihli. Ale i tak tam byla kupa srandy s fajnyma lidima a já sem moc rád, že sem tam s nima mohl byt.
No tuš – a tak to bylo.
Mikuláš Machala, 1. B

                               Adaptační pobyt 1. C 2010

Ahoj školo, my – 1. C – posíláme pozdrav z dokonalého a úžasného adaptačního pobytu v Mokřinkách. Ale abychom to popsali od začátku. Jednoho krásného zářijového dne jsme se sešli u zimního stadionu a očekávali smrt. Následně, když paní učitelka Tkáčová zavelela, jsme se vydali k „Mendláku“ kde na nás už čekaly autobusy. V autobusech – cituji: „se nás mačkalo i 45 naráz“. V autobusech ještě kontrolovali, jestli nikdo neutekl, a po těch 15 minutách formalit jsme se konečně vydali na cestu, ze které nebylo návratu.
Po dlouhé a strastiplné hodinové cestě jsme konečně vystoupili z autobusů a paní učitelkou Tkáčovou jsme byli rozděleni do pokojů a do chatek. Všichni jsme po Hasičské chatě chodili jako bludné kameny, protože nikdo neuměl najít svůj pokoj. Ale nakonec to dopadlo dobře, protože všichni našli vše. Hodinová pauzička na seznámení se spolubydlícím utekla jako nic a za chvíli už jsme měli nástup. 1. C (The Best) se – samozřejmě cituji – „nikdy neuměla spočítat, a všichni jsme se smáli, když se zase čekalo na céčko“. Jako první hru jsme měli tzv. „loďky“, které ani tak nebyly loďky jako spíš logo auta Renault. Hlavní však je, že držely. Hra byla napínavá jako spodní prádlo, ale nakonec – jak jsme očekávali – jsme skončili první (od konce). Neklesali jsme na mysli a bojovali dál. Třeba v noci jsme bojovali se strachem, abychom si nezlomili nohu, ruku nebo jinou končetinu. Byli jsme totiž v lese, a jediné, co nás vedlo, byly tyčinky, které měly svítivost 3,5 světlušky, tudíž často někdo padal. Nakonec jsme ale našli „poklad“ ve formě oranžových placek s nápisem „Adaptační kurz 2010 Slezské gymnázium Opava“. Všichni jsme byli nadšení, dokonce tak, že už jsme chtěli jít samým nadšením spát. A tak nás tedy poslali spát.
Na druhý den ráno nás čekala snídaně, při níž jsme si měli rozmyslet, jaké aktivity pro tento den zvolíme. Mnoho holek mělo volejbal, kluci si zahráli fotbal, někteří si vyzkoušeli loďky, barvení triček a spoustu dalších aktivit. Když jsme si vybrali, měli jsme se jít převlíknout a hurá ven na sluníčko. Byl připraven zápas mezi třídami na 3 stanovištích. Začínali jsme na „prolézačce“ a u lapače vajec. Samozřejmě, že vajíčka neskončila v lapači, ale úplným omylem v řece. A samozřejmě, že „céčko“ válelo. Na „prolézačce“ nám Péťa vybojoval nejlepší čas. Poté následovala krátká procházka na scrabble do lesa, kde jsme vymysleli nejdelší slovo, pak nás čekalo už jen stavění stožáru, kde – jak jistě čekáte – jsme to dokázali nejrychleji, a „hrátky s lanem“, při nichž nám Kuba ukázal, jak to s tím lanem vážně umí ☺. Blížil se čas oběda a bylo slyšet, jak naše žaludky přímo prosí o kůrku chleba. Když organizátoři viděli naše hladové obličeje, raději nás pustili a my se spokojeně doplížili do pokojů a následně do jídelny.
Odpoledne nás čekaly volitelné aktivity a večer to bylo nejzajímavější. Oscarový galavečer. Kdybychom to věděli, vzali bychom si společenštější oblečení než tepláky, ale myslím, že „adapťákové stáár“ Georgovi to nevadilo. Dostali jsme za úkol sehrát Odysseu, což bylo celkem těžké, hra samotná totiž není moc veselá, ale my dokážeme z ničeho udělat cokoli. A tak jsme i z Odyssey udělali komedii. Jen díky zkušeným hercům, kterým byl vypsán neuvěřitelný honorář, se vše povedlo a my jsme dokázali pobavit nejen odbornou porotu, ale i ostatní třídy. Galavečer se opravdu povedl a my mohli spokojeně ulehnout do postýlek a snít o příjezdu domů, který byl každou hodinou blíž a blíž.
Následující a zároveň poslední ráno pršelo. Což nám trochu překazilo plány, protože jsme měli jít ven. Bohužel počasí neporučí ani paní učitelka Tkáčová, a tak jsme byli nuceni přebíhat ze stanoviště na stanoviště v dešti a hledat indicie k tajence. Nakonec, když měl proběhnout poslední nástup, jsme se spočítali bez jediného zádrhelu, a tak jsme si i zatleskali, umíme se přece ocenit, ne? Na nástupu se vyhodnotily jednotlivé soutěže. Byli jsme velmi potěšeni, když jsme zjistili, že „céčko“ to celý adaptační pobyt válelo, a ještě raději jsme byli, když jsme zjistili, že naše Odyssea byla jednoznačně nejlepší. Nakonec už jsme jen posbírali bágly z pokojů a očekávali autobusy. Samozřejmě se batohy nějakým záhadným způsobem zvětšily a my je neuměli narvat do přihrádek. Naštěstí hodný pan řidič vystoupil a ukázal nám, jak se to dělá a dělat se to má. Pak už jsme jen nasedli vedle svých nových spolužáků a diskutovali o zážitcích, které nezapomeneme alespoň následující 4 roky. Všichni jsme to přežili ve zdraví a co tě nezabije, to tě posílí. Určitě to posílilo naše vzájemné vztahy a my poznali spolužáky a některé učitele i „v terénu“. Děkujeme za skvělý, úžasný, nejlepší, krásný, perfektní, boží, cool a nezapomenutelný adaptační pobyt, který nám může každý závidět. S pozdravem CELÁ 1. C ☺

Z prací všech a nikoho (Jakub Škrobánek, Žaneta Večerková, Petr Binčík, …) upravila: Kristýna Němcová, 1. C

Kategorie: Aktuality

Tento web používá cookies k rychlejšímu načítání obsahu a pro počitadlo návštěvnosti. více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close