Norská mobilita Erasmu+

„Máš občanku? Mobil?’“ „A až doletíš, tak mi napiš.“ „A dávej na sebe pozor!“ Tak nějak vypadalo ráno, nebo spíše ještě noc, v úterý 19. září 2017 u šesti žáků 4. A. Pro ty, co nevědí, oč jde – v rámci projektu Erasmus+ se těch šest vybraných zúčastní mobility v Norsku. Ale pěkně od začátku.
Ráno v 5.00 jsme se s panem učitelem Plačkem sešli na nádraží v Opavě a vyrazili. Cestou k nám přistoupila paní učitelka Hoňková a hurá do Ostravy, odkud máme jet do Krakova. To jsme ještě ale nevěděli, jak málo místa na kufry v minibusu bude. Asi po desetiminutovém boji pana řidiče s našimi zavazadly se mu podařilo všechny nacpat do busu a mohli jsme vyjet. V Krakově jsme po čtyřhodinovém čekání vzlétli k oblakům směr Trondheim. Pro polovinu byl let letadlem premiérou, ale všichni to hrdinsky zvládli a až na pár zalehlých uší proběhl let v pohodě. Po příletu jsme se ubytovali v hotelu a vyrazili na prohlídku městem, tu vedli studenti, kteří nás s Erasmem loni navštívili v Česku. Večer jsme zakončili lívanci v hotelu a šli na kutě.

Probuzení ráno 20. září bylo nádherné – postel veliká a teploučká. Ale dostat se z ní ven? To bylo horší. Ovšem netušili jsme, že odtrhnout nás od snídaně bude ještě těžší. Uzený losos, avokádo, pršut. Strávili jsme tam tolik času, že jsme pana Plačka dohonili až na nádraží. S plnými žaludky jsme vyrazili na sedmihodinovou cestu do Mo i Rany. Kochali jsme se malebnými scenériemi a marně se pokoušeli tyto krásy zachytit na fotografii. Jen pro zpestření – Marek měl 19. narozeniny, proto si dopřál nejdražší přípitek v životě. Kvalitní norská voda za 120 korun. Vychutnal si ji velice.
Při příjezdu na nás čekaly rodiny s konfetami a vydali jsme se každý svým směrem. Někdo do centra, někdo do blízkých vesnic a někdo na druhou stranu fjordu. Odpoledne a večer jsme měli každý ve své režii, respektive v režii své rodiny. A zítřkem oficiálně zahájíme mobilitu!

První ráno v hostitelské rodině – ve čtvrtek 21. září – se výrazně lišilo od ranních probuzení doma. Z postele se mi vůbec nechtělo vstát. Měla jsem pocit, že jakmile se o to pokusím, zmrznu. Přece jenom jsou tu lidé na chladnější podmínky více zvyklí. I přesto se mi podařilo včas naskočit do auta a jet do školy, kde nám začínal program.
Zahájili jsme mobilitu několika hezkými slovy a poté jsme se odebrali do tělocvičny. Prvním důležitým bodem bylo poznat se s účastníky navzájem, a proto se hrály seznamovací hry. Jakmile jsme skončili s „icebreakingem“, vydali jsme se společně do města a navštívili místní univerzitu, divadlo a radnici. Prohlídky byly zajímavé a obdrželi jsme i malé pozornosti. Poté byl čas rozdělit se do menších skupinek, abychom poznali Mo i Ranu se samotnými studenty jako průvodci. Prošli jsme se po pobřeží – kolem pro město tolik typické sochy „muže moře“ – a kochali se pohledem na staré norské dřevěné domečky.
Během těchto pochůzek nám všem velice vyhládlo a těšili jsme se na oběd, který pro nás připravovali budoucí kuchaři. K našemu překvapení byl losos, houbová omáčka, kuřecí maso a těstoviny na jednom talíři vynikající kombinací.
Ve 14.00 na nás čekal volejbal ve sportovní hale. Nejsme sice žádní profi hráči, ale v mezinárodních týmech šlo hlavně o zábavu.
Hodinka bohatě stačila a už jsme si to každý šinuli domů. Zbytek odpoledne se dal strávit různými způsoby. Mě a Máru vzali naši hostitelští kamarádi Jonas a Maja na procházku po okolí naší vesničky Skonseng. Chvíli nás přemlouvali, ať slezeme dolů z mostu po zamčeném žebříku. Nakonec jsme se odhodlali tak učinit a ocitli jsme se na místě, jaké jsme s Márou nikdy předtím neviděli – říkají mu Mramorový hrad a je to přehrada s obřími kameny, které jsou omílány tekoucí vodou. Ta dokázala vytvořit hotové divy, protože v balvanech byly obrovské díry a prohlubně. Celou přehradu jsme doslova proskákali po kamenech a naši příjemnou procházku jsme zakončili v domě Márovy hostitelské rodiny, která bydlí jen kousíček od té mé. První den programu v Norsku v nás zanechal úžasné dojmy a už jsme se nemohli dočkat dne dalšího.

Pátek 22. září začal budíčkem v 7.50. Umýt zoubky, obléct, učesat, nachystat jídlo do školy a tradá – můžeme vyrazit. Asi takhle by bylo možné ve zkratce shrnout ráno každého z nás.
Po příchodu do školy jsme se dozvěděli menší změny plánu a vydali se do průmyslové oblasti v Mo i Raně, kde nás paní průvodkyně ohromila svou krásnou angličtinou a přednesem. Po návratu do školy jsme snědli jídlo „z domova“ a připravovali se na prezentaci o vodě. Kolem poledne, kdy se prezentace blížila, nervozita stoupala, ale nakonec jsme všechno zvládli, a byli dokonce pochváleni.
Poté už nás čekala flipped classroom, která byla na téma řeč těla. Večer jsme – všichni studenti společně – vyrazili na tacos, kde jsme ochutnali nejlepší norskou čokoládu, zažili španělský rap a poté už šli spát se spoustou očekávání, co nás potká zítra.

Sobotní ráno 23. září s sebou přineslo brzké vstávání. Ovšem stálo za to. Vydali jsme se na ostrov Lovund. Po hodině a půl jízdy autobusem jsme se dostali na trajekt, kde jsme zpovzdálí pozorovali život na malých ostrovech, kolem kterých jsme proplouvali. Zhruba po další hodině a půl jsme dorazili k Lovundu. Cílem naší návštěvy byla firma Nova Sea, která vlastní lososí farmu a má roční obrat 300 000 000 euro. Ale pozor, ostrov, na němž firma sídlí, má jen 4,9 m2 a zhruba 500 obyvatel. Najdeme tam školu, 2 kostely, jednu sámošku, restauraci a to je vše.
Dostalo se nám informací o tom, jak firma začínala, jak probíhá chov a mnoho dalšího. Prošli jsme se kolem ostrova, v jehož centru se tyčí 623 m vysoká hora. V místní restauraci pro nás připravili klasické norské taco a k večeru jsme se opět přesunuli na trajekt. Cestou jsme pozorovali západ slunce a také se snažili zpozorovat velrybu, kterou jedna z norských učitelek zahlédla. My to štěstí bohužel neměli.
Po celodenním výletu jsme se vraceli domů unavení, avšak obohacení a s velkým očekáváním, co nám přinese další den – výstup na ledovec.

Ráno 24. září jsme se mohli vyspat. Čekal nás totiž výlet ne ledovec, který ale začínal až odpoledne. Dopoledne tedy strávil každý tak, jak uznal za vhodné.
Přesně ve 13.00 nás autobus odvážel z parkoviště před školou v Mo i Rana směrem do Leirbotnu. Tam jsme se všichni přesvědčili, že nám nic nechybí, a pak už jsme se vesele vydali nahoru. Cesta nebyla snadná a trvala asi 3 hodiny, ale rozhodně to stálo za to. Všechno kolem nás, všechny hory, louky, kameny, vodopády a řeky, jako by nás vítaly. A rovněž počasí nás překvapilo. Místo obvyklého větru a deště nás ovíval vánek a slunce nám svítilo do kroku.
Ubytovali jsme se na vrcholu hory v chatě Rabothyta. Pak nastal čas na večeři. A taková večeře při západu slunce, to je teprve něco. Obzvláště když je v menu sob s rýží. Bylo to výborné!
Po večeři nám přišel pan Stig Bang říct dva příběhy na dobrou noc. Ale těmi historkami zdaleka noc nepřicházela. Na horách je totiž nádherně vidět polární záře a my na ni čekali. A nezklamala nás. Byla krásnější než normálně.

25. září se vstávalo těžce. Po veselém večeru a krásné noci se nikomu z teplé postele nechtělo. Kolem půl deváté ale už opravdu všichni vstali. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. První skupina vyrazila na výlet za ledovcem a druhá mezitím uklízela chatu. Po obědě, typických norských vaflích, se obě skupiny vyměnily. Před tím, než jsme stoupli na led, jsme dostali mačky na boty, protože ledovec je – překvapivě – z ledu a nám by to mohlo klouzat. Výlet se vydařil oběma skupinám a z chaty jsme odcházeli nádherně unavení, ale spokojení. Po cestě dolů se celá česká skupinka docela zdržovala, protože paní učitelka Hoňková byla naprosto unešená ze všech těch plavuní, lišejníků, hub a rostlin. Ale nakonec jsme přece jen došli k autobusu. Ten nás zavezl zpět do Mo i Rana a zbytek dne jsme měli svůj vlastní program. Ale většinově jsme odpočívali v rodinném kruhu svých hostitelských rodin.

V úterý 26. září budík huláká už v 7.10. Obuji si ponožky a cestu do kuchyně si razím přes kočičí království. Na snídani si již tradičně dopřávám domácí chléb, máslo a norskou šunku, zapíjím pomerančových džusem. Ani se nenaději a už sedím společně s Tøgerem v autobuse, který se řítí ke škole. Po příjezdu se vítáme se všemi delegacemi ve školní kantýně. Záhy se přemisťujeme do tělocvičny, kde v multinárodních skupinkách doděláváme zadanou práci z pátku – týká se Mo Industrial Parku a využití vody v průmyslu.
Po intenzivní hodinové práci se vracíme do české skupinky, abychom společně vymysleli text, který se pak bude vkládat do dřevěné truhličky pod strom přátelství. O několik minut později se vydáváme centrem na okraj města k budoucí střední škole. Všechny delegace svůj dopis postupně předčítají. Tady jsme si společně s Markem vyslechli už poněkolikáté narážku na naši jezerní koupel, kterou jsme však brali sportovně. Pak už následoval rozchod a volné odpoledne.
Cestou zpět do centra jsme potkali španělskou delegaci, která právě poněkud smutně vycházela z obchůdku se suvenýry. Přidala se k nám a všichni jsme zamířili do místní restaurace Milano. Většina si objednala pizzu a po nakouknutí do ceníku nápojů jsme ocenili vodu zdarma. Zbytek odpoledne jsme strávili utrácením peněz v obchodech a asi kolem 16.00 jsme se všichni rozjeli do svých domovů.
Já jsem se jako každý den držel norského tréninkového plánu a před večerním programem jsem se svým hostitelem navštívil místní posilovnu. V 19.00 se přesouváme směr škola, kde si pro nás studenti připravili vafle. Ty se podávaly s jahodovou marmeládou, máslem či browncheesem. Asi po hodinové večeři jsme se všichni přesunuli na bowling, ale kvůli vysokým cenám jsme si mohli dovolit pouze jednu sérii. Tu jsme si patřičně užili a proti silné konkurenci jsme jako česká delegace hanbu rozhodně neudělali. Ihned po odehrání série nám bylo řečeno, že musíme spěchat, abychom stihli autobus. V tu chvíli už byl bowling zaplacený milou norskou studentkou, která nás ještě toho večera pozvala domů. Po vesele stráveném večeru mě a mého kolegu vyzvedla okolo 23.30 náhradní máma a zavezla nás domů.

Středa 27. září probíhala v podobném duchu jako úterý. Jako každý den jsme opustili dům, aniž bychom zhasli světla či zamkli dveře. Cestou k autobusové zastávce se bavím s Tøgerem a zároveň se kochám prosluněnou krajinou. V autobuse nastává obvyklý norský klid a ticho. Po dvaceti minutách přijíždíme ke škole, kde už na nás čeká další autobus, jehož úkolem je nás dopravit k jeskyni Grønligrotta.
Tady nás zaskočil vstup do jeskyně – spíše otvor ve skále. Průvodcem nám byl místní znalec, který ochotně vyprávěl její historii. Ve vzdálenosti asi dvě stě metrů od vchodu si pro nás norské studentky připravily flétnové vystoupení. Některé to dojalo natolik, že došlo i na slzy. Asi po půlhodinové prohlídce jsme se dostali opět na povrch.
Počasí nám přálo, a tak si mnoho z nás uvědomilo, že si čekání na autobus můžeme zpříjemnit společným focením. Po návratu do školy přišel na řadu odpolední program – příprava koláže. Opět jsme se rozdělili do mezinárodních skupin, vybrali jsme ty nejlepší fotky, které jsme za dobu mobility pořídili, a začali jsme pracovat. Po několika minutách bylo jasné, že bude velmi obtížné zvolit si oproti ostatním skupinám odlišné fotky, jelikož si hned tři skupiny zvolily jednu totožnou. Ke každé z nich jsme poté vymýšleli slogan a výsledek naší práce byl vskutku nádherný.
Odpoledne jsme trávili s rodinami, na mě doma čekal výborný losos a večer jsme se společně s ostatními vydali do kina. Neodpustili jsme si ani zdejší popcorn, přestože byl několikanásobně dražší než u nás. Film si všichni patřičně užili a po kině jsme se v pětičlenné skupince vydali na noční nákup pizzy do místního supermarketu. Poté jsme zamířili do našeho domu, kde jsme si večeři připravili a utužili tím mezistátní vztahy.

Také 28. září jsme se všichni sešli ve škole a následoval úkol poslední přípravy na večer. Namíchali jsme se do skupinek po jednom členovi z každé země a připravovali jsme fotky, které v nás vzbuzovaly – a asi navždy budou – emoce spojené s tímto pobytem. Štěstí, přátelství, lásku, nezapomenutelné okamžiky, které každé skupinka vyjádřila pomocí 4 fotografií. Ty každá skupina vytiskla ve velkém formátu a společně s větou, která fotku a okamžik vystihuje, připevnila na výstavní panel.
Všechny prezentace byly nádherné. Zejména pro nás, kteří jsme si tím vším prošli a nebudeme na to schopni zapomenout. Naše prezentace byla umístěna v hlavní hale školy, kde nás večer čekala večeře se všemi rodiči, učiteli a žáky, kteří se na projektu podíleli.
Po dokončení prezentací jsme se rozprchli do rodin a užívali si poslední odpoledne s nimi, povalovali se s nimi na gauči, koukali na filmy, povídali si, vzpomínali na celý pobyt a plánovali další shledání.
Nastal čas vyrazit na již zmiňovanou společnou večeři, kde nás čekalo skvělé jídlo, proslovy každé delegace, taneční či hudební vystoupení a hlavně nádherná přátelská atmosféra vyvolávající pocit domova. Asi navždy ve mně zůstane ten pocit, který jsem prožíval, když jsem přede všemi zúčastněnými říkal svá poslední slova. Tu energii a láskou, kterou jsem celý pobyt od mé rodiny dostával, jsem teď dal do proslovu. A přestože se říká, že chlapi nebrečí, bylo dost složité to na pódiu dodržet. Bylo těžké uvěřit tomu, že se blíží konec.
Večer se nachýlil, bylo na čase odjet na poslední noc zpět k rodině. Já se svou rodinou zůstal dlouho do noci. Vypadalo to, jako bychom si měli povídat navždy. Obdržel jsem dárky, byly to věci, které – a oni to věděli – mi navždy budou připomínat to, co jsem zažil.

29. září – a je to tady. Poslední probuzení, poslední ráno, poslední snídaně, poslední loučení se členy rodiny, kteří nemohli na nádraží. Jelikož švédská delegace odjížděla první, chtěli jsme být ve škole už od rána, abychom se s nimi mohli rozloučit. Po neskutečném počtu objetí Mo i Ranu opustili. Pak už jsme zbývali jen my a Španělé, kteří zůstávali ještě do dalšího dne. Rozeslali jsme pohledy, nakoupili poslední suvenýry. Španělé ještě vyráželi na výlet, takže jsme ve škole zůstali sami. Bylo jasné, co nás čeká, a my vyrazili na sraz na nádraží. Pár posledních fórků a vlak, který se objevil v dálce. Neřekl bych, že je možné, aby se člověk během deseti dnů s někým takto sblížil. Očividně je ale možné vše, celé Norsko, celá má rodina, všechno mi to přirostlo k srdci a cítil jsem se, jako bych opouštěl svůj druhý domov. Slzy se objevily na tvářích většiny přítomných.
Poslední objetí, poslední zamávání, poslední ahoj a zavírání dveří vlaku. A bylo to. Konec naší pouti. Konec něčeho neuvěřitelného, nádherného. Vlastně žádná slova nedokážou popsat to, jak moc se nám celý pobyt líbil. Byla to jedna z nejkrásnějších zkušeností v životě. Vytvořili jsme si přátele na celý život, kteří se chystají nás příští rok navštívit, a tato sága bude mít své šťastné pokračování.

Aleš Židek, Marek Hujo, Luba Cingelová, Iveta Galiová, Marie Hanušová, Ivana Šimečková

Kategorie:

Tento web používá cookies k rychlejšímu načítání obsahu a pro počitadlo návštěvnosti. více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close