Horchata, mascletá a fallas aneb Za poznáním do španělské Valencie

Z cestovatelského deníčku:

Pondělí 6. 3.
Příjezdový den nepřinesl žádné nečekané vzrušení. Byla jsem sice poprvé v životě ve Švýcarsku, ale setrvala jsem tam všeho všudy 45 minut. Za tu dobu jsem si stihla všimnout, že je tam v tuto roční dobu dost deštivo, že z Curychu není vidět na Alpy a že se tam platí švýcarskými franky. Jejich hodnotu jsme vypočítali s Ondrou Z. na přibližně 20 korun, přičemž jsme použili karamelového laté ve Starbucksu jako převodní jednotky. Nekoupili jsme si půlkilové Toblerone ani čokoládový likér a odfrčeli do Valencie.
Let jen utvrdil mou nedůvěru k tomuto typu dopravy. Nad Středozemním mořem vanuly zrovna zřejmě silné větry, takže jsem kvůli turbulencím přestala vnímat knihu (a to už musí být!) a začala intenzivně vnímat žaludek. Polovinu cesty jsem strávila sledováním obrazovky, kde promítali poutavé video o tom, jak osamocený delfín v kruzích plave nekonečným blankytným mořem. Kytovec si to užíval – chvíli na břiše, chvíli na zádech – a já doufala, že nebudeme za chvilku plavat v moři s ním. Zrovna když v tomto fascinujícím filmu nastal fatální okamžik – ve vzdálenosti asi deseti metrů od delfína projel kajakář – přistáli jsme ve Valencii a mé letecké útrapy skončily.
Čekaly na nás hostitelské rodiny a kolega David s automobilem, který nás, učitele, dopravil do hotelu. Dorazili jsme právě včas na španělskou večeři – v devět večer. Spořádali jsme předkrm, hlavní chod a dezert a kolem desáté zaveleli k ústupu na pokoje.

Zdenka

Úterý 7. 3.
První den ve Valencii začínáme srazem u školy, kde potkáváme některé známé tváře z první výměny v Česku. Je nádherný den a my vyrážíme vstříc Valencii. Jdeme do Mercado Central, což je tržiště v centru města, kde se dá pořídit téměř vše k jídlu, a vždy čerstvé! Mezi další zastávky patří nejmenší kruhové náměstí ve Španělsku, burza s hedvábím zapsaná na seznamu UNESCO či arabská sýpka.
Došli jsme k nejstarší horchaterii a samozřejmě ochutnali místní specialitu – horchatu, nápoj vyráběný z tzv. chufas, což je druh oříšků rostoucích v zemi. Horchata nesklidila bohužel u většiny skupiny pochvalu, vyvolala spíše negativní ohlas.
Následovalo muzeum fallas, kde jsme si mohli prohlédnout nejlepší plastiky a loutky od vzniku festivalu. V horním sále se také nacházely olejomalby všech falleras, což jsou jakési královny slavnosti fallas.
Pak jsme zamířili do baru Orio, kde jsme si dopřáli úžasné tapas jako odpolední svačinku a vrátili se ke škole, kde už na nás čekali „partneři“. Po menším odpočinku jsme společně vyrazili do ulic, dali jsme si churros a prošli se parkem Turia. Večeře v rodinách servírovaná kolem půl desáté večer je pro nás zatím dost zvláštní, ale myslím, že se za chvíli přizpůsobíme místnímu životnímu stylu a skvěle sem zapadneme.

Magda

Středa 8. 3.
Je 8 ráno. Přešlapujeme před školou a očekáváme příjezd autobusu, který nás má údajně dovézt do zdejší oázy „Albufery“. Zpoždění 5 minut, 10 minut, po 25 minutách usuzujeme, že v nejbližší době nejspíš neodjedeme. Velitelka rozhodla. S typickým španělským výrazem „no – pasa – nada” ukázala směrem na budovu školy. Odcházíme tedy čekat do školní kantýny. Hodina čekání? To je chvilka. Následuje rutina. Chlubení se svačinami, počítání baget, povídání o včerejší večeři, Filipovy historky o fretce.
Po hodině konečně přijíždí autobus. Usmívající se řidič a výhledy z okna nám ihned pomáhají zapomenout na ranní zmatek. Míříme do přírodní rezervace. Vystupujeme. Chvíli nás do zad pálí slunce, chvíli se třeseme zimou. Oblékáme se, svlékáme se, nasazujeme sluneční brýle, sundáváme je, fouká, jsme zoufalí. Španělské počasí v březnu je opravdu nepředvídatelné. Vyzvedává si nás mladý sympatický průvodce a vede nás směrem ke břehu jezera. Tam čeká loďka s kapacitou cca 20 lidí. „Vlezeme se?” napadá mě. Bez problému! A opravdu po chvíli uz frčíme. Na jezeře mezi rákosím pozorujeme místní faunu i flóru. Na přídi sedí postarší usměvavý pán. Občas prohodí pár slov, jinak nás celou cestu průvodce obohacuje zajímavým výkladem.
Po dosažení břehu jsme rozděleni do dvou skupin – španělské a anglické. Jedni jdou pozorovat ptáky, obdivovat ticho, jiní jsou podrobeni psychickému testu. Sledují tzv. kroužkování ptactva. Ptáci jsou označni, změřeni, zváženi a následně vypuštěni zpět do přírody.
Přesouváme se na pláž. Česká delegace natěšeně vbíha do moře, ale po zjištění, že voda zas tak teplá není, balíme šnorchl a radši sbíráme mušle.
Míříme domů. Jakmile se večer kontrolujeme v zrcadle, zděsíme se. Na obličeji se nám mísí snad všechny odstíny červené barvy. „Aha, tak příště nanesu radši 3 vrstvy opalovacího krému,“ pomyslím si. Večeře o 3 chodech a můžeme jít spokojeně do hajan.

Terka

Čtvrtek 9. 3.
Hřejivé sluneční paprsky nás vítají hned po ránu na cestě na místo, kde se konaly naše srazy, tedy u školy. Vydáváme se na druhou procházku po městě. Je možná škoda, že jsme navštívili některá místa, která jsme už viděli v úterý. Cestou se zastavujeme v Mercado Central, což je skutečně velké tržiště schované v obrovské budově. Španělé nám kupují na ochutnávku fuet. Máme taky možnost vidět Tribunal de las Aguas na Plaza de la Virgen. Jedná se o nejstarší tribunál na světě. Je mu svěřeno řešení sporů mezi sousedy, které se týkají vody. Každý může vznést námitku a tribunál se to bude snažit vyřešit. Je ale pravda, že dneska už nic moc neřeší a jedná se spíš o turistickou atrakci.
Zlatým hřebem dne je mascletá, kterou sledujeme nebo spíš posloucháme ze střechy radnice. Je hodně těžké popsat nepopsatelné, ale jde o to, že se pouští velké množství petard najednou. Výsledný hluk může mít až 120 dB, a když přicházíme na střechu, Španělé nám doporučují, abychom měli po celou dobu otevřenou pusu a neucpávali si uši, protože by nás potom mohla bolet hlava.
Večer někteří jdeme běhat do parku. Ten park je opravdu neuvěřitelný! A navíc po tom množství jídla, které tady máme, to opravdu potřebujeme. (Nakonec jsme uběhli 12 km – doběhli jsme až k Ciudad de las Artes y las Ciencias. Večer to tam vypadalo moc pěkně, když byly budovy různě nasvícené.)
Teď nás čeká večeře v pizzerii, kde opět zaznamenáváme doslova orgie. Nakonec nás španělští kamarádi berou do svých domovů a my bez nadsázky padáme do postelí.

Filip

Pátek 10. 3.
Ráno nás odváží autobus od školy, a tentokrát bez hodinového zpoždění. Vystupujeme na kruháči v Saguntu. Španělsko – už se neptáme! Velkým překvapením pro nás je, že do kopce, na kterém se nachází historická zřícenina s amfiteátrem, nepůjdeme pěšky, ale že nás odveze vláček. Prohlížíme si mix barokní a arabské architektury a poté nás vláček veze opět do města, kde navštěvujeme archeologické muzeum, a dokonce si zkoušíme tradiční oblečení. Já jsem přestrojen za římského učitele s plnovousem a pan učitel Plaček za otroka.
Nakonec nás vláček odváží až na pláž, kde si užíváme piknik. Večer ještě jdeme s našimi španělskými přáteli nakupovat. I pro ně je obtížné najít obchody se suvenýry, jelikož je nikdy předtím nehledali. Uzavírá se další vydařený den plný překvapení.

Ondra

Sobota 11. 3.
V sobotu jsme vyrazili na částečně dobrovolný program do muzea. Měli jsme se seznámit s posledními indiciemi, které nám prozradí, co je tajemstvím Valencie.
V muzeu nás čekala mladá dívka, která vypadala spíše jako naše spolužačka než znalkyně umění, avšak ukázalo se, že její znalosti vysoce přesahují naše očekávání, a tak jsme se dozvěděli o velkém umělci Joaquínu Sorrollovi, který dokázal pracovat se světlem a barvou jako nikdo před ním.
Po chvíli volna jsme se setkali na náměstí Campanar, které je studenty velmi oblíbené, a proto jsme na něj zavítali už několikrát předtím. Prošli jsme se čtvrtí a dostali jsme se k jednomu ze stanovišť fallerů, aktivních účastníků oslav, kteří nás uvedli do tajů představení Correfocs. Skupina fallerů převlečená za démony divoce tančí a metá kolem sebe jiskry z petard, diváci musí buďto utíkat, nebo se přidat k tanci a schovat se pod plášť démonům. Nadšení Španělé se nenechali dvakrát pobízet.
Asi kolem dvou hodin jsme v restauraci dostali oběd o dvou chodech a u zákusku jsme konečně rozluštili tajemství Valencie. Někteří byli přesvědčení, že tajemstvím jsou barvy, jiní sarkasticky nabízeli hluk, odpověď však byla SVĚTLO.
K večeru jsme se sešli ve městě, abychom zhlédli světelnou show. Všude kolem bylo nepředstavitelné množství lidí. Show však stála za to, ve chvíli, kdy světýlka vytvořila obrazec vlajky Valencie, začali lidé nadšeně jásat a tleskat. Poté jsme se přesunuli na náměstí k radnici. Město bylo nádherně osvětleno a všude kolem sršely prskavky a jiné jiskřivé nádhery. Čas, který zbýval k hlavnímu ohňostroji, jsme vyplnili zpíváním koled, kde jsme slovo Christmas nahradili slovem Fallas.
Petardy ohlásily začátek ohňostroje a tisícový dav utichl, na nebi se roztancovala nádherná podívaná. Po poslední jiskře dav hlasitě hučel spokojeností. Po tomto večeru už nebylo pochyb o tom, že světlo je opravdu tajemstvím Valencie.

Markéta

Neděle 12. 3.
V neděli jsme měli po nabitém programu všichni volno, a tak jsme si mohli pořádně odpočinout. Většinou jsme chodili každý den spát kolem půlnoci (Španělé v tolik hodin chodí spát normálně) a vstávali jsme kolem sedmi hodin ráno, proto jsme byli rádi, že jsme si ráno mohli trochu přispat.
Den jsme strávili každý zvlášť se svou rodinou. Někdo šel na výšlap do hor, někdo se jel zase podívat do blízkého přístavního městečka. Já jsem strávil klasický španělský den. Dopoledne jsem si šel zaběhat do blízkého parku a odpoledne mě čekal oběd s celou rodinou.
Večer jsme strávili všichni pohromadě společně se Španěly, Nory a Švédy. Španělé si pro nás připravili takové menší pohoštění. Všichni jsme si popovídali, zahráli si nějaké hry a pak jsme utíkali zpátky domů v dešti, který nás provázel i následující den.

Lukáš

Pondělí 13. 3.
Cože? To už je pondělí a já nestihla vynosit ani jedny letní šaty, které jsem si pracně sbalila? To musím napravit! Vymóděná tedy vyrážím na zastávku, kde se potkáváme se zbytkem Equipa. Jede se! Náš cíl? Proslulé valencijské Oceánografické muzeum. V autobuse všichni natěšeně očekávají hlášení, že příští zastávka je opravdu ono zmiňované muzeum. Vystupujeme. Leje jako z konve. Bravo, v mých plátěných polobotkách s podpatkem mám bazén. Čekáme, čekáme, netřeba slov. Dříve, než dojdeme k muzeu tempem pauza – krok – dva kroky – pauza, si ještě chvíli počkáme a můžeme jít na prohlídku. Není to však žádné nudné muzeum. Toto „muzeum” má několik pavilonů, přičemž každý z nich představuje jiný kontinent.
Napřed zamíříme k delfínům. Každému z nás vykouzlí úsměv na tváři. Paní učitelka Morcinková dokonce na chvíli zapomíná na svou sbírku knih Pán Prstenů, jelikož v jeden moment to vypadá, že by ji i za jednoho takového delfína vyměnila. Následuje návštěva u tučňáků – máme záchvaty smíchu. Běluhy, žraloci, želvy, mrzneme, třeseme se, jeee teplý vzduch, kosa. Po ukončení super prohlídky se běžíme do místního nákupního centra ohřát.
Odpolední program nás však dostal nejvíc ze všeho. Byl pro nás zařízen „bubnovací workshop”. Nasadit sluchátka, paličky do ruky a hrajeme! Všichni vnímáme úžasně pozitivní atmosféru. Kdo by čekal, že zvuk (rámus) 30 bubnů může přinést tak silný zážitek!

Terka

Úterý 14. 3.
Úterý bylo věnováno prezentacím o hlukovém znečištění a prezentacím o rozdílech mezi různými jazyky, které si měla připravit každá země. A i když jsme prezentovali pouze před lidmi, které jsme znali, byli jsme z toho všichni docela nervózní. Každý účastník dostal visačku s fotkou. Připadal jsem si díky tomu trochu jako na nějaké mezinárodní konferenci. Myslím, že se nám všem ulevilo, když jsme měli prezentace za sebou.
Po prezentacích jsme měli chvilku volno, a tak jsme vyrazili na procházku k jezírku, kde jsme si půjčili šlapadla. Procházku jsme zakončili v parku na větším kopci, ze kterého byl pěkný výhled na celou Valencii. Udělali jsme pár fotek a v duchu se začali loučit s městem.
Ve škole nás pak čekal společný večer, kterého se zúčastnili také naši „adoptivní rodiče“. Každá rodina donesla nějaké jídlo, které jsme společně snědli. Hrála kapela, každý si povídal s každým, ale ve vzduchu bylo cítit, že zítra nás už čeká poslední společný den.

Lukáš

Středa 15. 3.
Ve středu ráno nás přivítali na oddělení pro hlukové znečištění a podrobně nám vysvětlili problémy související s hlukem. Přichystána pro nás byla malá mascletá v podobě praskání nafukovacích balonků. Krátkou procházku po městě plném malých i velkých soch jsme zakončili na pláži.
Večer nás čekalo poslední oficiální setkání. Mobilita byla ukončena proslovy a závěrečným videem. Pak jsme všichni opojeni náladou posledního večera absolvovali večeři, po které jsme rozpustile vyrazili na ohňostroj. Mohli jsme se cítit, jako by se s námi krásná a živá Valencie loučila, a tak jsme se rozloučili i my s ní.

Markéta

17_03_06-16 Erasmus+ Valencie

Kategorie: Cizí jazyky

Tento web používá cookies k rychlejšímu načítání obsahu a pro počitadlo návštěvnosti. více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close